53 x 11 | REPORTÁŽ PEKLO MORAVY 2016
PEKLO MORAVY | co jednou spojíš
Praděd a Lysá hora jsou snad nejznámějšími dominantami severní Moravy. Proč je tedy nepropojit a nepokusit se zdolat jejich vrcholy v jediný den, a to na kole. Celkem lákavá myšlenka, avšak pouze do chvíle, než při propočtu vzdálenosti spojené s potřebou se vrátit na původní místo startu, dojdete k číslovce tří stovek kilometrů. Ale vlastně proč ne.
Letos se konal třetí ročník akce s příznačným názvem Peklo Moravy určené zejména pro ty, kteří se chtějí cyklistikou bavit. Akce, která dokázala tyto dva vrcholy propojit zajímavou trasou.
NOČNÍ POPLACH
Naplánování trasy tak, aby byla v limitu zvládnutelná pro všechny odvážlivce, vyžadovalo velmi brzký start. Naše redakční expedice byla naštěstí ubytována pouhé dva kilometry od místa srazu, navíc všichni na pokoji jsou současně zasloužilí otcové. Zvuk budíku ve 3:45 hodin tak nebyl ničím z říše špatných snů, stejně jako cesta o necelou hodinu později probouzejícím se dnem. Na stanované místo dorážíme zhruba pět minut před startem určeným na 4:55 h a zrovna včas, abychom si vyslechli dobré rady na trasu, které prezentoval sám hlavní pořadatel Marek Šimoňák.
Jeho strategie zní – udržet konstantní tempo skupiny zhruba v průměrné rychlosti 30 km/h minimálně pro první hodinu. Nejen abychom v poklidu vyvázli z rušnější lokality, ale také, aby nás mohla doprovázet pro vyšší bezpečnost dvojice automobilů.
V minutě poslední doráží i hlavní hvězda programu, uznávaný harcovník profipelotonu a vlastně již zdomácnělý Australan Adam Hansen. Jak se později dozvídám, je to pro něj teprve druhá vyjížďka po úspěšném dokončení Gira, které bylo jeho čtrnáctou Grand Tour v řadě. Kromě výrazného specifického opálení, svědčícího o dlouhých hodinách v sedle na Apeninském poloostrově, z něj přímo čiší únava. Ta ale není jen od těch tisícovek kilometrů, které v minulých třech týdnech najel, ale jak se později dozvídám, také po grilování, kterého byl včera hostem. Je to borec, říkám si a současně si kladu otázku, jak dlouho s námi pojede.
DRŽTE AZIMUT A ZVÍTĚZÍTE
Celý had se dává pomalu do pohybu a v něm 55 jezdců, kteří přijali výzvu této extrémní jízdy. Každý ví, že jde do ní na vlastní zodpovědnost, bez bufetů, nebo jasně dané trasy. Jediným cílem byl v této chvíli vrcholek Pradědu. Společně tedy nabíráme směr na severozápad, kde projíždíme nejprve Brušperkem a Starou Vsí nad Ondřejnicí. Hlavní postavou dne je stále Hansen a dostat se k němu do dvojice je v té chvíli prakticky nemožné. Zprvu si říkám, že na to je dost času, až se trasa trochu zvedne a největší „povídálci“ odpadnou, pak bude prostoru na klábosení dost.
Takové stoupání přichází u Bílovce, skupina ztichne, jako když vypne rádio a je slyšet jen silné oddychování. Samozřejmě kromě dvou lidí, a to ředitele akce Marka a Adama. Ti se zrovna zabývají organizováním skupiny pro doprovodného fotografa, přítomnost Adama je totiž třeba důkladně zdokumentovat. Zdali je i on připraven na zaznamenávání dnešní trasy do tréninkového deníčku, si nejsem jistý vzhledem k prázdnému držáku jeho SRM měřiče výkonu. Jak posléze přibližuje, to aby nemusel vedení týmu sledujícímu bedlivě výjezdy z wattmetru vysvětlovat, proč vyrazil v pět hodin ráno na padesát kilometrů v konstantním tempu na pro něj nízkých wattech, když měl na odpoledne naplánované intervaly… Ale co, hlavně že je tady pro nás. I mně se nakonec podaří chytit jej do dvojice.
53×11, JO, PAMATUJI…
Po prvních společenských frázích je zmíněna moje vazba na redakci 53×11. A to odstartuje zajímavou vzpomínku. Při naší cestě na Giro byl totiž Adam součástí ankety na téma elektronického řazení. A samozřejmě se mu vybavila situace, kdy jej kolega Kamil Hofman oslovil s pár otázkami, ovšem ve chvíli, kdy byl v celkem slušném zpoždění na povinné podepisování startovní listiny.
Na rozdíl od svého nadřízeného se mi tak dostává zcela vyčerpávajícího povídání o výhodách tohoto systému, včetně toho, jak po dvou letech na Campagnolu EPS dostal zpět kolo v mechanické sadě. A to prý bylo jako návrat do pravěku, zejména po stránce komfortu ovládání a přesnosti změny na přesmykači.
Kromě toho se pak bavíme i o dalších méně závažných tématech, jak tomu na kole bývá. Jsem rád, že mi věnoval svůj čas a dokázal se chovat tak bezprostředně, jako by se se všemi znal již spoustu let.
KRÁTKÝ LET
Ve společnosti Adama a stále ještě celkem velké skupiny se dostáváme do mírně zvlněné krajiny okolo Větřkovic, Vítkova, Starých Těchanovic, Kružberku a dále směrem na Bruntál. Zde se kromě velmi svižného tempa způsobujícího zvyšování průměrné rychlosti řada jezdců snaží prodělat rychlokurz jízdy v terezínu. Až překvapivé množství účastníků totiž s tímto základním silničním pravidlem nemá prakticky zkušenost a zde až příliš rychle zjišťují, jak je to na větru náročné. I to má za následek, že do zmiňovaného Bruntálu dojíždí naše „stádo“ trochu redukované, ale zato s jistotou, že všichni zbylí spolujezdci toto pravidlo již ovládají. Pohodová atmosféra s vidinou očekávaného prvního těžkého stoupání vládne až do Malé Morávky, kde všichni stavíme pro doplnění zásob. Současně zde dostává Marek sms od Adama, který se omlouvá a jede domů. Prý mu nefunguje před chvílí do nebes vychvalované řazení. Klasická situace, tréninkovému stroji došla „šťáva“ v baterii.
TAK POJĎ, „DĚDKU“
Opětovný návrat do sedel po pár minutách odstartuje změnu výškového výčtu na computerech. Již před nějakou chvílí jsme totiž viděli v dáli špičku Pradědu, který leží na zhruba 130. km trati, a nyní nás tato hora očekává. Chvíli se ještě zdá, že pojedeme pohromadě, to ovšem pouze k odbočce z hlavní silnice u Karlovy Studánky. Tam začíná dlouhá chvíle samoty. Ještě zaslechnu, že si v kopci trochu odpočineme u Ovčárny, kde se sklon zmírní. Této kóty dosahuji sám, větší část trasy máme před sebou a plýtvání silami by se mohlo vymstít, a tak po několika desítkách minut osamocení cvaknou zámky pedálů a já spočinu na vrcholku, kde čeká rychlejší část skupiny.
KRÁTKÝ DOTEK CÍLE
Cesta zpátky do Frýdku–Místku utíká jako voda. Nasyceni zásobami stavíme pouze při potřebě „odlehčení“, a to vždy celá skupina. Pro návrat volíme trochu jinou trasu než při cestě na Praděd, a to více severní cestou.
Díky tomu můžeme v Krnově shlédnout start etapy Závodu míru U23, který zde probíhá přesně ve chvíli, kdy dojíždíme k městu. Načasování je tedy dokonalé, na rozdíl od nadějí světové cyklistiky máme už v nohách téměř dvě stovky kilometrů a ještě nás jich dost čeká.
Poctivě střídáme, kopce zdoláváme v přátelském tempu, a tak není divu, že při návratu na místo startu má naše průměrná rychlost hodnotu začínající trojkou. Rychle se nahlásíme pořadatelce a jede se dál. Někomu by se mohlo zdát, že těch 270 kilometrů, které máme za sebou, již stačí, avšak v naší skupině tomu je jinak. Šéf Marek velí k průjezdu parkem, abychom se vyhnuli proplétání městem, a vzhůru na Lysou horu. Ještě před Papežovem, ležícím na jejím úpatí, se můžeme kochat takřka nedotčenou beskydskou krajinou, stejně jako nabírat zajímavé informace.
Tak je tomu kupříkladu u obce Krásná, kterou projíždíme, složené z několika sídelních jednotek o celkové rozloze téměř 45 km2. Tato rozloha má jistě blízko k zapsání do knihy rekordů, ale my více vnímáme sem tam roztroušené starobylé chalupy krčící se ve stínu Lysé hory, našeho cíle.
OČISTEC
Prudká odbočka doprava a začínáme. Kompaktní skupina se stejně jako na Pradědu rozpadá na jednotlivé korálky a každý volí tempo podle zbývajících sil. Myšlenky, které se honí hlavou, lze jen těžko popsat. Jedinou, která se v hlavě usadila a dlouho tam zůstane, je pocit velké úlevy, dostavující se po nekonečných osmi kilometrech šplhání, když se sklon asfaltu opět narovnal. Současně si uvědomuji velký respekt k účastníkům běžeckého závodu Lysohorský čtyřlístek konaného právě dnes. Vyběhnout v jeden den čtyřikrát nahoru, to jsou pro mě hrdinové.
VELKÝ DÍK
Popisovat posledních třicet kilometrů není třeba, bylo to totiž celou dobu z kopce, a tak se po chvíli ocitáme u startovního bodu celé akce, obchodu Jump Sport, který „peklu“ poskytl zázemí. Přátelská atmosféra se zde podepisuje i na absolutní důvěře, každý si sám nahlásí čas „v pedálech“, tedy bez zastávek na jídlo a odpočinek, který je mu zaznamenán do certifikátu o zdolání trasy. Ve stejně přátelské atmosféře probíhá i volný program, kdy dokončivší jezdci čekají na zahrádce nedaleké restaurace na opozdilce, kteří se pomalu trousí až do docílení limitu, který byl stanoven na 18 hodin od startu. Na mém certifikátu je uveden cílový čas 11:32 min. Věřím, že většina z letošních odvážlivců se sem napřesrok opět vrátí.
NENÍ TŘEBA SE BÁT
Akce se sice pyšní v názvu slovem Extrém, ale v pravém slova smyslu nejde o výzvu, kde by jezdec došel až na svůj fyzický limit. Náročnost celé trasy je dána především délkou. Při srovnání s jinými podobnými „šílenostmi“, kterých jsem se zúčastnil v minulosti, jde spíše o standard. Co se týká délky jednorázové akce, je samozřejmě Peklo Moravy nejdelší, zde můžeme srovnávat snad jen s maratonem Mallorca 312. Tam však prakticky všechny kopce končily před polovinou trasy a posledních 150 km se jelo „jen“ zvlněnou krajinou. Naproti tomu Maratona dles Dolomites s prakticky stejným převýšením měří pouhých 136 kilometrů, což může být pro méně trénovaného jedince bez možnosti odpočinku na rovinaté pasáži tvrdým oříškem. Coby opravdový extrém tak zmiňme spíše závod Endura Alpen-Traum s celkovým převýšením přes 6000 m, kde vám na 195. kilometru postaví téměř třicetikilometrové stoupání na Stelvio (2757 m n. m.) a i do cíle musíte vyšplhat na „sopku“ do Suldenu (1900 m n. m.) dlouhou přes sedm kilometrů s velmi podobným sklonem, jako má Lysá hora. Neméně důležitou roli hraje samozřejmě i tempo, v Jeseníkách a Beskydech jsem měl štěstí na kompaktní a dokonale spolupracující skupinu a ta mi dokázala pod finální stoupání ušetřit spoustu sil. Přesto jsem velmi rád, že v naší domovině máme podobnou akci a jistě se sem ještě někdy vrátím.
Eda Pinkava
Foto: Radim Kolibík
CÍSAŘSKÁ ZKOUŠKA
ANEB SILNIČNÍ VÝZVA PRO BIKERA
Pokud máte na silničním kole již nějakou tu tisícovku kilometrů, stává se, že začnete spoustu věcí brát automaticky, jste zvyklí na nějaké rituály a pravidla a prakticky si je neuvědomujete. V silničním balíku se pohybujete zcela intuitivně a vaše podvědomí vyřeší řadu situací, aniž byste si je plně uvědomovali. Velmi zajímavým pohledem tak může být zkušenost našeho externího spolupracovníka Libora, který byl až do tohoto víkendu ortodoxním bikerem.
Představte si situaci, že jezdíte na horském kole. Sice máte doma silničku, ale jezdíte JEN na horském kole. Na silnici ujedete nanejvýš 70 km, podle odhadu za posledních 5 let celkem 900 km. Jednoho dne ale přijde kamarád a řekne vám, abyste s ním vyrazil na 320 kilometrů dlouhou extrémní vyjížďku. Normálně byste samozřejmě řekli NE, ale když sedíte v restauračním zařízení u sklenice zlatavého moku, je všechno jinak. Vám bleskne hlavou, že by to mohl být skvělý trénink na bikový závod v Alpách dlouhý 211 km, a co uděláte? Souhlasíte! Ráno se probudíte a všechno vám dojde. Přesto necouvnete, na to jste moc velký egoista. Na silničním kole uděláte pár úprav, vyměníte zpuchřelé a úzké pláště za nové a širší, koupíte nové, nevyzkoušené sedlo, dva košíky, vyměníte kazetu za „přívětivější“, protože jste přesvědčení, že ty původní převody jsou moc těžké, a začnete trénovat. Opět na biku, silničku používáte jen na cestu do práce a zpět.
NENÍ CESTY ZPÁTKY
To byla moje příprava na Peklo Moravy. Už když jsme jeli do Frýdku-Místku, uvažoval jsem, že když mě kamarád lákal na někdejšího silničního Krále Šumavy nebo na Zlaté kolo Vysočiny, říkal jsem mu, že bych to nikdy neujel, protože je to moc dlouhé. Toho kamaráda jsem do Frýdku-Místku vzal s sebou.
Odpoledne před akcí jsme se byli projet. Snažil jsem se dozvědět od obou mých učitelů, silničářů každým coulem, co nejvíc informací, jak se chovat v balíku. Třeba co jsou to ty pohyby rukama (vy se mi smějete, ale já to opravdu nevěděl), abych nezpůsobil nějaký incident, který bych si vyčítal. Oba dva na mě byli moc hodní, vše mi vysvětlili a po večeři jsme ulehli. Moc jsem toho nenaspal a po pěti hodinách jsme šli na start. Pocity po startu byly veskrze pozitivní. Stačil jsem, i když jsem docela supěl (balík jel prý výletní tempo), nikoho jsem nesrazil. Na malou (stranu, ne placku) jsme zastavili všichni, což neznám a vyhovovalo mi to. Jízda byla psychicky daleko náročnější než na horském kole. Tam jste za chvíli sami. Tady se musí pořád dávat pozor. Jak na jízdu, tak na okolní dopravu. Také jsem se musel mentálně vyrovnat s řazením, kdy a co volit. Takhle jsme dojeli až k Pradědu. Tam mi hlavní pole definitivně odjelo a zůstali jsme ve dvojici pouze s kamarádem Vítkem. Máme podobné tempo, tak jsme Praděd zdolali a přišel sjezd. Pro mě to bylo o rukou a nohách. Brzdy jsou jiné a pořád jsem nadsedal, abych neměl defekt. Tou samou trasou jsme se vrátili do Frýdku-Místku. V nohách 270 km. Nechtělo se mi jet dál, ale Lysá hora (o které jsem doposud vůbec nic nevěděl) volala. Nádherným údolím jsme se dostali k posledním osmi kilometrům stoupání. Říkal jsem si, je to jen 8000 metrů. Jak jsem se ale přepočítal.
Na silnici byly bohužel namalované číslice, které říkaly, na kterém kilometru stoupání se právě nacházíte. První tři kilometry mi to přišlo těžké, ale ještě jsem jel. Ovšem u kóty 4 km jakoby jim došla barva, prostě tam nebyla a mé hlavě to vadilo. Nohy dostaly od hlavy informaci o vzdoru, tak jsem sesedl a chvíli šel. Pomohlo to, a tak jsem to udělal ještě dvakrát. Pak už mi to bylo trapné, ovšem po 300 km jsem nemohl jít ze sedla a rovně už jsem jet také nedokázal. Začal jsem se tedy pohybovat jako had, ne na kole, s kolem. A dostavil se při tom pocit, že se les kolem houpe. Nějak jsem se dosápal na poslední kilometr, kde přišlo to nejhorší. Místo kilometrů tam byly napsány metry 600, 500, 400… Vzplanul ve mně oheň a já dojel na vrchol. Přiznám se, že panoramata jsem si moc neužíval, protože jsem se cítil trochu jako v tunelu. Sjezd byl také velmi výživný pro toho, kdo není zvyklý nevšímat si děr v asfaltu a má minimálně odpruženou přední vidlici. Nakonec přišel konec.
POKORA
Bylo to úžasné, jsem rád, že jsem tam byl a jsem rád za to, s kým jsem tam byl. Kraj je to čarokrásný, region rázovitý. Představoval jsem si, jak se Petr Bezruč „vyplazí“ na Lysou horu a skládá hold, v hlavě mi k tomu hrál Jarek Nohavica a jeho „ostravské“ songy. Díval jsem se kolem sebe, jestli někde nezahlédnu zbojníka Ondráše a zněl mi k tomu místní písničkář Tomáš Kočko.
Prostě nádhera, uvolnění, smíření, pokora a úcta.
Libor Císař