Tomáš Bohatý

Tomáš Bohatý | TJ Slezan Frýdek-Místek, ŽDB BOHUMÍN

Každý, kdo bydlí ve Frýdku-Místku a má byť jen malý vztah k cyklistice či k jízdnímu kolu, zná Tomáše Bohatého.
Tomáš se mnou absolvoval 0. ročník Pekla Moravy v roce 2013 a při organizaci jednotlivých ročníků mi byl vždy velmi nápomocen. Tomáš také třikrát Peklo Moravy úspěšně absolvoval. Celý Tomášův život je spjatý s bicyklem. Od dětského věku až po dospělost byl velmi úspěšným závodníkem na silničních i horských kolech a k cyklistice vedl i své tři dcery, které to svými výsledky na silnici, ale i v cyklokrosu dotáhly až do české reprezentace a k účasti na velmi významných cyklistických závodech.
Kromě úspěšné kariéry závodníka je Tomáš také úspěšným podnikatelem (spolumajitel cyklistického obchodu Jump Sport FM), skvělým mechanikem, ale v současnosti také trenérem mládeže cyklistiky a organizátorem cyklistických závodů pro děti a v minulosti i závodů pro dospělé.
Vždy u Tomáše budu obdivovat jeho celoživotní a celostní přístup ke sportu, to je důraz na stravu, regeneraci, ale i kompenzační cvičení a sportovní všestrannost, která je pro cyklisty velmi důležitá a mnohdy bývá opomíjená.
Tomáš zaznamenal řadu úspěchů také v atletice, zejména v bězích do vrchu a v triatlonu, kdy byl už od začátku osmdesátých let úspěšným závodníkem a propagátorem tohoto sportovního odvětví.
Níže naleznete kromě fotografií také rozhovor s Tomášem z roku 2019, který pořídila jeho dcera Anička, když Tomáš přijal patronát nad 6. ročníkem Pekla Moravy.

Rozhovor s Tomášem Bohatým

Rozhovor s Tomášem zaznamenala ve středu 15. května 2019 jeho dcera Anička, která je aktuálně členkou ženského cyklistického týmu ILLI Bikes Cycling team Niel u Antverp v Belgii (dříve TUFO Pardus Prostějov a ACK Stará Ves nad Ondřejnicí).

1. Jak jsi se k cyklistice dostal a kolik Ti bylo let?

Myslím, že to bylo, když jsem chodil do osmé třídy. Ve škole visel plakát s pozvánkou na náborový cyklistický závod. Závodu jsem se zúčastnil a obsadil jsem třetí místo. Dodnes si pamatuji, jakou cenu jsem získal. Byl to žlutý textilní šátek se symboly Frýdku-Místku. Po závodech nás oslovil pan Stanislav Swiezy, tehdejší trenér v cyklistickém klubu TJ Slezan, a od té doby jsem všechny mládežnické kategorie závodil za slezanský klub.

2. Jak probíhaly například tréninky?

Z dnešního pohledu jsme měli poměrně kvalitní všeobecnou přípravu. Mimo závodní období jsme chodili dvakrát týdně do tělocvičny a o víkendech jsme jezdili skoro každý týden do Beskyd. Vzhledem k tomu, že závodní kalendář měl jinou podobu než dnes, na kole jsme začínali jezdit až v březnu. Díky tomu, že obecná zimní příprava trvala pět měsíců, jsme těžili z výborné fyzické kondice. Proto jsme neznali dnes tak běžné stavy přetrénování či chronické únavy, tak jako je to u dnešní mládeže běžné. Při trénincích jsme bývali rozdělení do skupin podle výkonnosti. Náplní tréninku byla specializovaná příprava na nadcházející typ závodu. Například, pokud byla v nejbližší době na programu časovka, tak jsme ji trénovali a podobně.

3. V jaké výkonnostní skupině jsi tedy byl a která disciplína tě bavila nejvíce?

S věkem se každý v těch určitých skupinách posunoval. Už si přesně nepamatuji, kolik aktivních členů nás tehdy bylo. Byli jsme středně velký tým. Samozřejmě, že každý rok někdo nový přišel a někdo zase odešel, ale myslím, že v průměru nás mohlo být kolem dvaceti. Nejvíce jsem si oblíbil časovku a městská kritéria. Taky jsem rád jezdil týmovou časovku, protože tam každý nejede sám za sebe, ale šlape i za ostatní. V té době jsme právě v týmové časovce byli úspěšní. Získali jsme dva nebo tři tituly Mistra České republiky.

4. Jaké jste tehdy měli vybavení?

První dva roky jsem závodil na šestnáct let starém Favoritu, kterého jsem zdědil po svém strýci. Oproti dnešním kolům byla naše kola hodně primitivní a těžká, za to však byla hodně odolná a vyžadovala minimální údržbu. Ještě donedávna, když jsem vyjel vyšťavený na kopec a chtěl jsem si hodit „hrubou“, tak jsem sahal levou rukou na rám, kde kdysi bývala řadicí páčka k přesmykači.

Před deseti lety se mi stala usměvavá historka, když se mě jeden žáček zeptal: “Pane Bohatý, a jaké jste kdysi měli ty dualy?”…

K tomu oblečení – dříve neexistovaly moderní strečové materiály, jak je známe dnes, a když začalo pršet, kraťasy se napily vodou a rozkrok jsme měli mezi koleny, dres se natáhnul tak, že skoro škrkal po zadním kole.

5. Z jakých materiálů tedy bylo oblečení a další vybavení?

Obvykle dresy byly z bavlny nebo z tenkého vlněného úpletu. Sedla i tretry byly z pravé kůže, proto po několika kilometrech v dešti kůže změkla a ztěžkla. Sedlo potom vysychalo i dva dny. Pásková přilba sice moc nevážila, ale taky moc neochránila. Měl jsem několikrát rozbitou hlavu, i nějaký otřes mozku. Přilby jsme používali jen při závodech, na tréninku nebylo zvykem v přilbě jezdit.

6. Měl jsi nějaký idol z tehdejšího cyklistického světa?

V době, kdy jsem s cyklistikou začínal, byl na vrcholu Belgičan Eddy Merckx, kterého považuji za nejlepšího cyklistu všech dob. V tehdejší totalitní době pro nás nebyly informace ze západního cyklistického světa tolik dostupné, tudíž jsme dychtivě hltali každou informaci. Občas se nám dostal do rukou časopis francouzské cyklistiky. Některým šťastlivcům se podařilo získat plakát s tehdejšími hvězdami, který byl vždy vložen uprostřed časopisu.

7. A co sportovní úspěchy, jak se odvíjela tvoje sportovní kariéra?

Od žáků až po kategorii mužů, to znamená pět let, jsem závodil v barvách slezanské cyklistiky. Protože se mi v posledním roce mezi juniory dařilo, dostal jsem nabídku od tehdejšího šéfa bohumínské cyklistiky Jiřího Mainuše, kde jsem strávil tři roky. Měli jsem vynikající materiální i tréninkové podmínky a nabitý závodní program. Myslím, že je to srovnatelné s dnešními prokontinentálními týmy. Za sezónu jsem měl více než 80 závodních dní. Zároveň jsem byl nominován do juniorského reprezentačního týmu (18-23 let), který tehdy vedl legendární trenér Jaroslav Menhart. Dva roky jsem strávil na vojně v Dukle Louny, kde jsem cyklisticky pouze paběrkoval.

8. Co následovalo po vojně?

Po vojně jsem se vrátil do svého mateřského oddílu TJ Slezan. V této sezóně se mi dařilo, ze třiceti závodů jsem byl dvacetpětkrát na bedně. V roce 1983 jsem se oženil a následující tři sezóny jsem hájil barvy Hutních montáží Ostrava.

8. Co považuješ za největší úspěch?

Vyhrál jsem desítky závodů a nesčetněkrát jsem stál na stupních vítězů, ale dnes už mě konkrétní umístění a statistiky výsledků ani tolik nezajímají, ale rád vzpomínám na některé momenty. Například, když jsem si naprosto rovnocenně zazávodil v Maďarsku na kritériu s pozdějšími olympijskými italskými vítězy z olympiády v Los Angeles (týmová časovka), kde jsem obsadil druhé nebo třetí místo.

(poznámka – Italové v té době kolem olympiády v Los Angeles patřili k absolutní špičce v týmové časovce na 100 km, když zajeli i světový rekord.)

9. Jaké bylo nejlepší období Tvé kariéry?

Postupně pro mě nebylo umístění jediným kritériem hodnocení úspěchu v závodě, ale hlavně, to jakým způsobem jsem si zazávodil s ostatními. Nejpěknější vzpomínky mám na závody v maratonech, ať už na silnici, nebo na bajku, kdy jsem si zazávodil společně se svými dcerami.

10. Měl jsi nějaké zvláštní stravovací návyky?

Ani ne, v té době se jídlo nijak zvláštně neřešilo. Tehdy bylo skromnější a jednodušší, a  neřešilo se ani pivo. Každý si mohl dopřát kolik chtěl, což je dnes u vrcholových cyklistů nemyslitelné. (úsměv)

11. Jak jste to měli s dopravou?

Hodně jsem toho najezdil vlakem s kolem jako spoluzavazadlem. Dodnes si pamatuji rychlík Ostrava-Praha za 68 korun a kolo za 12 korun. Nevím, jestli bych spočítal, kolikrát jsem tohle absolvoval. Pár desítek kilometrů na start nebyl problém dojet na kole, třeba z Prahy do Plzně. Jediné moje zavazadlo byl kletr (pro mladší – typ batohu). Nezáleželo, jestli jedu na jednorázovku nebo etapák, objem zavazadla byl daný. Dnes to nijak neřeším, naházím věci do auta a jedu, a jediné, co mě limituje je tedy jeho velikost, ještě že mám velké auto.  Nejhorší bylo, když pršelo a bylo třeba jet na start na kole…

10. Jak jsi v cyklistice nebo sportu obecně pokračoval?

Do revoluce jsem se věnoval úspěšně triatlonu, hlavně díky tomu, že jsem vynikal v cyklistické části. Hned po revoluci v roce 1990 shodou okolností a náhod, jsem se znovu vrátil k cyklistice, ale jako jezdec vídeňského týmu na horských kolech Offroad sator, kde jsem působil dvě sezóny. To bylo dobré období, dostali jsme kola i oblečení. Po dvou letech v zahraničí jsem se asi tři roky staral o malý bajkový tým Superior, ale zároveň jsem byl stále aktivním závodníkem. V kategorii Elite jsem přestal závodit ve svých 38 letech.